Relax s pěstí na bradě, RESPEKT, 20/2007
Reportáž, Tomáš Sachr

České boxovny chytají druhý dech, líhněmi talentů se staly kanceláře
Prásk! – tomu zvedáku do brady se nešlo vyhnout a být Jan Šmidt jen kousek dál od provazů, poroučel by se na koberec. „Dobrá rána,“ ucedí přes naraženou čelist. Pak zabučí houkačka ohlašující konec tréninku. Šmidt vyplivne chránič zubů a vylézá z ringu. „Je to můj relax, tady ze sebe všechno shazuju,“ říká sotva viditelnou mezírkou mezi rty později v šatně. Čelist bude bolet ještě dlouho. Šmidtovi to však viditelně nevadí. Tenhle šedesátiletý doktor práv je jedním z rozšiřující se armády pražských manažerů a intelektuálů, kteří propadli kouzlu zatracovaného „sportu mlátiček“ – boxu.
Jedu, doktore

Do tělocvičny v přízemí jednoho z pražských činžáků dopadají široké pruhy světla na stěny polepené výstřižky ze starých novin a vybledlými plakáty boxerských hvězd. Visí jich tu celá plejáda od českého přeborníka z poválečných let Julia Tormy až po amerického provokatéra Mika Tysona. Ale Šmidt – stejně jako většina ostatních, kteří se tu na pražském Žižkově motají kolem žíněných pytlů – po podobné kariéře netouží a zápasy profesionálních bijců v televizi ho vůbec nezajímají. „Pamatuju tak možná nedělní večery v Lucerně, když tady trenér válel za Uhelné sklady,“ ukazuje doktor práv před šatnu, kde u dřevěného pultu postává v oblacích cigaretového kouře Stanislav Tišer, bývalý šampion v muší váze.
Boxerskou školu si Tišer (50) otevřel v půlce devadesátých let, kdy si na pár hodin týdně začal pronajímat tělocvičnu v žižkovské zvláštní škole. Těm, kdo chtěli, dával lekce zadarmo. S jedinou podmínkou – kdo chce k němu chodit, nesmí se prát mimo tréninky. „Tam bylo talentů na výběr, grázlíci z ulice, co se neměli kde vyřádit. Romáci, bílí, bylo to jedno,“ říká Tišer, sám Rom. „Vyrostlo tam pár šikovných kluků, co sbírali medaile i na mistrácích,“ vzpomíná na trenérské začátky boxerská legenda a zamačkává špačka do popelníku. „Tady je to jiný, hlavně posledních pár let. Mladých kluků, co by to mysleli vážně, ubylo, zato kravaty, ty se tu množej,“ zvyšuje schválně hlas a ukazuje na Šmidta utírajícího si zpocenou pleš. Škoda, že prý „doktor“ není mladší, box má podle Tišera v krvi a býval by to mohl někam dotáhnout.
Že se z váženého kolegy stal na stará kolena boxer, si v pražském dopravním podniku napřed sotvakdo připouštěl. V obleku a kravatě, s koženou aktovkou přes rameno působí Šmidt jako elegán z lepších kruhů. Potkat ho v tramvaji, člověka ani nenapadne uvolnit mu sedačku, na svůj věk vypadá víc než svěže. Za to, že se nechává už pátým rokem otloukat v ringu, prý může čistá zvědavost. „Párkrát jsem se tu zastavil u okna a z ulice sledoval zápasy. Něco mě na těch rvačkách přitahovalo, říkám si, zkus se zeptat a třeba tě nechaj zabouchat si aspoň do pytle,“ vzpomíná Šmidt. „Když jsem si do práce přinesl první monokl, mysleli si, že mě zmlátil někdo na ulici, teď už to nikoho ze židle nezvedá.“
S vervou do pytlů

Doktorovo vyprávění poslouchá i křehká blondýnka přešlapující se sportovní taškou na rameni před otlučenými dveřmi šatny. Když se z nich vypotácí hromotluk v černém nátělníku, vklouzne bleskově dovnitř a přibouchne dveře na klíč. Ženská šatna tu není, malá místnůstka se sprchou je společná pro všechny.
Hromotluk Karel zasalutuje Šmidtovi a širokým krokem se valí dál do tělocvičny. Je mu sotva osmnáct, mohutná figura s rameny širokými tak akorát na futro dveří však budí respekt i u zkušených borců. Karel je jedním z těch žižkovských boxerů, kteří to „myslí vážně“. V tělocvičně tráví skoro každý den a podle ostatních o něm bude ještě hodně slyšet. Ten budoucí čas je ale zatím na místě, na žádné turnaje Karel nejezdí – dostal zákaz od rodičů. Nejdřív si musí dodělat na průmyslovce maturitu. „Že prej mám na otloukání hlavy dost času. Prostě kecy,“ utrousí Karel a vypadá v tu chvíli o něco míň hrozivě.
Boxovna se pomalu zaplňuje, co chvíli se nad vchodem rozdrnčí zvonek a klub spolkne dalšího člověka z ulice. Spolu se svalnatými mladíky s oholenými hlavami přichází minimálně stejně tolik lidí v dobře padnoucích košilích, od kluků po vyzrálé čtyřicátníky, je tu i pár žen. Pevný začátek ani konec tréninku neexistuje, u pytlů se lidé točí v průběhu celého dne. „Bam bam, dva zvedáky – dva háky, neflákám se, jedu,“ vbíhá každou chvíli do boxovny Tišer a mačká tlačítko stopek. Do pytlů se se stejnou vervou pouští Karel i křehká blondýnka od šatny.

Newyorská spojka

I do kanceláře Petra Papadopoulose se prosklenou moderní stěnou dere slunce a jeho pablesky na vyleštěných japonských mečích doplňují přísnou souhru bílé a černé, kontrastu tmavého kovu, bílé kůže a skla. „Miluji luxus,“ rozpřahuje ruce nakrátko střižený blonďák v košili s rozhalenkou, pod jehož nohama kryje zem kůže zebry. Papadopoulos (39) se do Prahy přistěhoval před deseti lety z Řecka a od té doby se svojí developerskou firmou postoupil do nejvyšších pater pražské manažerské elity. „Každá zakázka je pro mě výzva,“ prohodí slogan jak vystřižený z reklamního klipu.
Kromě projektů firemních sídel a příležitostných vyjížděk kabrioletem si teď ale Papadopoulos našel ještě jednu výzvu. Dvakrát týdně chodí na trénink do nedalekého boxerského klubu. „Je to ideální sport,“ říká. „Potřebujete rychlost, přesnost, vytrvalost. Tedy přesně to co v byznysu.“
Na rozdíl od kolektivní boxovny žižkovských právníků jsou pytle a provazy tělocvičny na pražském Smíchově rozstrkané do několika menších místností. Mezi nimi stojí rotopedy a lavice s činkami, o kulturu těla se tu evidentně pečuje jaksi komplexněji.
Papadopoulose vítá brzy po ránu sám majitel, Jamajčan Roy Scarlett, který se v Praze usadil zhruba ve stejnou dobu jako Papadopoulos. Kvůli svojí české lásce nechal tenhle bývalý profiboxer v New Yorku dobře placenou práci trenéra i pronajatou tělocvičnu. Totéž si maloval i v Čechách, plány ale na dlouhou dobu zamrzly u sdílení společné tréninkové místnosti s partou zápasníků ve sklepě pod diskotékou. Peníze na vlastní klub si jezdil roky vydělávat na boxerské exhibice po různých koutech Evropy. V nasvícených sálech tophotelů obstarával zábavu pro smetánku.
„Nebylo to zrovna zadarmo,“ ukazuje na přeražený nos. Kromě toho ale vlastně vůbec nevypadá jako drsný rváč z ringu, spíš jako spokojený táta od rodiny, který se živí třeba prodáváním pojistek. „Nic jiného než box a později kickbox jsem ale nedělal, mezi provazy lezu už od dvanácti,“ říká holohlavý pořízek. V profiringu absolvoval víc než čtyřicet zápasů.
Pravidelná Řekova dávka začíná zostra. „Hlavu dolů, tvrdší ránu, bam bam, pobízí Papadopoulose Scarlett. Místo pytle nastavuje vlastní ruce s koženými polštáři. Minimálně v tomhle se smíchovské tréninky pro manažery liší od žižkovských. Navíc v podzemní tělocvičně, osázené velkými zrcadly na stěnách, kromě Scarletta a Papadopoulose (a nás s fotografem) nikdo jiný není a Řek tu má dokonalé soukromí.
Trénink trvá přes hodinu, v řeči čísel znamená tahle speciální péče šest set až patnáct set korun. „Ta horní hranice jsou ale výjimky, třeba ty případy, kdy manažer ve smluvenou hodinu nemůže a my se za ním vydáme i s vybavením přímo do kanceláře,“ vysvětluje pravidla svého byznysu Scarlett. V Praze se mu začíná dařit, mezi dvacítkou nejvěrnějších klientů má třeba šéfa mezinárodní cestovky GTS nebo ředitele hotelu Hilton. „Znám to už z New Yorku, tam jsem to pomáhal organizovat,“ komentuje nástup bílých límečků do rváčského sportu. V Praze teď chce Scarlett zavést i další newyorskou specialitu – jeho svěřenci by se měli nově potkávat i mezi sebou. „Stačí o něco měkčí rukavice a vypolstrovanější helmy, tak aby nehrozily ani monokly, ani přeražený nosy. Jak to bude s diváky, se teprve uvidí, spíš jenom známí nebo rodina – klasická manažer liga.“
U dříví se sejdeme

Aktivní zájem lidí z „lepší společnosti“ ale hlásí i zbylých sedm pražských boxoven, vědí o něm i na boxerském svazu. „Začíná platit, že nováčci se rekrutují z řad grázlů nebo inteligence, tahle vlna zájmu může sportu hodně pomoct,“ říká šéf středočeské boxerské asociace Milan Mendík. Sám si před pár lety amatérskou boxerskou školu otevřel. V malé vesničce Petrovice nedaleko Rakovníka teď trénuje zhruba desítku čtrnáctiletých školáků z okolí. Jako tělocvična mu posloužily prostory bývalé jídelny zdejšího zemědělského družstva. O starý sál nikdo nestál a dnes boxerům stačí na pronájem šest set korun měsíčně. „My tu ale žádné manažery nemáme,“ říká Mendík, „je tu jiná kultura těla. Tady si lidi po práci naštípou dříví, zatímco ve velkém městě si navzájem natlučou.“

Prague Post
článek - CEOBoxing

Co se stane, když do jedné místnosti přivedete egyptského realitního makléře, českého podnikatele, australského šéfa bezpečnosti a irského prodejce telekomunikačních služeb, zabandážujete jim ruce, nasadíte jim boxerské rukavice, do reproduktorů pustíte hutný rap, na chvíli je vezmete na lapy a pak najednou hvízdnete na píšťalku?

CEOBoxing

Tak to je přesně ono! A je to ten největší hit za poslední dobu v komunitě pražských ředitelů firem a korporací.

V Delroy's Gym v Praze 5 (ZborovskA 4, www.delroys-gym.cz ) se začala psát historie CEOBoxingu na počátku roku 2005, když několik zahraničních rezidentů přišlo za majitelem gymu, Delroyem D. Scarlettem, rodilým Jamajčanem pocházejícím z New Yorku, a požádali ho o zorganizování menší, rekreační boxerské ligy, která se měla odehrávat v ranních hodinách nedaleko Anděla. Chtěli něco náročného, jako např. thaibox, ale bez krve a podlitin.

"Někteří z kluků se styděli za své pivní břicho“, směje se Scarlett během rozhovoru, „ a ostatní borci se vymlouvali na nedostatek energie přes den, a tak jsem se jim rozhodl dopřát veškeré výhody komplexního boxerského tréninku, ovšem bez knokautů“.

Zdá se, že Scarlett začíná sklízet ovoce své práce. Když jsme se zeptali Stuarta Everse (33 let), který pochází z Dublinu a působí jako vrchní ředitel prodeje společnosti GTS v Praze (www.glsce.com), co mu CEOBoxing dává, ani na chvíli s odpovědí nezaváhal. Mezi jiným zmínil dobití energie, snížení stresu, pravidelný spánek a zlepšení strategických schopností v práci. Zjistil totiž jednu zajímavou věc – box se v mnohém podobá podnikání.

A jak to tak vypadá, na tomto názoru se shodují všichni. Karel Dudych z Prahy (39), generální ředitel realitní kanceláře Professionals (www.professionals.cz) mi řekl, že CEOBoxing mu de facto pomohl vylepšit handicap v golfu, což je jeho druhý nejoblíbenější sport. „Díky Delroyově strečingovému programu mám teď mnohem flexibilnější svalstvo a přesnější reflexy – o tom není pochyb.“

Byl vždycky tak aktivní? „Ani náhodou“, říká Dudych. „Ale i když je mi skoro čtyřicet, cítím se v absolutně nelepší životní formě.“

A kde vůbec Scarlett tyto boxerské nadšence z řad bílých límečků loví? Dudych mi prozradil ono tajemství bývalého šampióna v thaiboxu: na doporučení známých. „Vlastně mi o tom řekl Tewfik. Vylíčil mu Royův program a já jsem pak nemohl jinak, než se na to sám přijít podívat.“

Dudych odkazoval ke svému obchodnímu partnerovi, Tewfiku Sabonguimu (37 let), generálnímu řediteli Jones Long LaSalle se sídlem v Praze 1, Na příkopě (www.eu.jll.com). „Mladší už nebudeme, víš jak to myslím,“ zasmál se Čech s egyptským původem. „Jak už ti na dveře klepe čtyřicítka, tak je to teď a nebo nikdy, chápeš?“

To plně odpovídá smýšlení Nicka z australského Melbourne, který v Praze pracuje jako odborník na bezpečnost, přičemž před tím pracoval a žil tři roky v Londýně. „Ani náhodou jsem v Anglii nebyl tak aktivní. Jakmile jsem jednou okusil CEOBoxing, úplně jsem tomu propadl. Když teď nejdu třikrát týdně, cítím se fakt nesvůj.“

Scarlettův systém je jednoduchý. Za pomoci „Mocného drobka“ Zděňka a Bogdana se zvláštní přezdívkou „Antiteror“ podrobuje Scarlett své začínající bojovníky tvrdé boxerské rutině – švihadlo, fyzička a lapy. Účastníci programu nejsou nikdy vystavováni úderům na hlavu. I když Scarlett zavedl pevnou disciplínu, během naší návštěvy jsme byli svědky salv smíchu. Každý s kým se Post dal do řeči vypadal, jako kdyby se naprosto královsky bavil.

Když manažeři začali zvát své ženy a partnerky, aby spolu s nimi trénovaly, Scarlett dostal nápad: CEOBoxing pro ženy. Na podzim tak bude otevřen nový program zvlášť pro ženy, se samostatnými trenéry a speciálním cvičením, které se zaměří na ženský pohled na věc.

"Fitness pro mě vždycky byla rodinná záležitost," říká Scarlett. "A tak není důvod, aby to u CEOBoxingu bylo jinak."

Další plány tohoto rostoucího fenoménu zahrnují „šampionát“ pro pokročilejší z řad Scarlettových bojovníků, kteří budou samozřejmě bojovat s chrániči, a dojde i na předávání cen pro vítěze.

Takže začal tímto počinem Scarlett nové pražské hnutí?

"To nám ukáže čas," pokýval hlavou Roy, "ale kostky jsou vrženy a CEOBoxing si teď už žije vlastním životem“.

Armin Zerunyan
Hilton Prague, www.hilton.com, Generální ředitel

Moc si tréninky s Royem užívám. Chtěl jsem se oprostit od monotónnosti trenažerů, rotopedů a běhacích pásů. Kamarád mi doporučil cvičení v Delroy’s Gym. Roy je velmi profesionální, dokáže vás dostat do kondice velmi zábavným a motivujícím způsobem. Dokáže přizpůsobit intenzitu cvičení úrovni fyzičky každého jednotlivce. Trénik je formou fitness programu založeného na bezpečné a kontrolované formě sebeobrany a kickboxu.

Thomas Mershon
Univers. of Pittsburgh ,www.pitt.cz, Ředitel pro centr. a vých. Evropu

Tréninky Thajského boxu v Delroy's jsou skvělé! Mohl jsem začínat pomaleji, ale zato velmi rychle se zlepšovat. Trénink je fyzicky náročná kombinace kardiorespiračního cvičení spojeného s prvnky technik bojových sportů. Po dvou měsících mě přestaly bolet záda v oblasti bederní páteře díky správnému posílení břicha a zad. Přestal jsem být zadýchaný po výstupu schodiště. Trénoval jsem soukromě i v malé skupině a obojí mají své výhody – kamarádství ve skupině a cílený trénink v soukromí. Velmi doporučuji.

Mr. Stuart Evers
GTS, www.gtsce.com, Ředitel prodeje

CEOBoxing poskytuje okamžité výsledky. Mezi mnoha jinými – pozoruji zvýšení energie, méně stresu, pravidelný spánek a zlepšení strategického uvažování v kanceláři. Je to zajímavé, ale box je hodně jako business.

Karel Dudych
Realitní kancelář Professionals, www.professionals.cz, Ředitel

CEOBoxing mi pomohl zlepšit handicap v golfu – mém druhém nejoblíbenějším sportu. Svaly jsou mnohem flexibilnější díky Delroyovu stretchingovému programu a mé reflexy jsou rychlejší, to je bez debat. Nebyl jsem dříve takto aktivní. Ale je mi skoro čtyřicet a upřímně jsem teď v nejlepší kondici svého života. A jak jsem se o trénincích dozvěděl? – Vlastně mi o tom řekl můj kamarád Tewfik. Vyprávěl mi o Royovu programu a já jsem prostě musel jít a vidět to na vlastní oči.

Tewfik Sabongui
Jones Long LaSalle, www.eu.jll.com, Generální ředitel

Víte, rozhodně nemládneme a jakmile dorazíte ke čtyřicítce, je to buď teď nebo nidy, víte co mám na mysli? Nikdy jsem nebyl ani trochu takhe aktivní, když jsem žil v Anglii. Ale jakmile jsem začal s CEOBoxing, bylo to něco jako - nakažlivé. Jakmile nejdu třikrát týdně, prostě se necítím dobře.